Po relativně pozitivních ohlasech na povídku Pěsti v mlze, jsem se rozhodl pro další pokračování. Rád bych tímto počinem zahájil takový povídkový seriál.  Bude to pro mě (a doufám, že i pro čtenáře) určitě zajímavá zkušenost. Abych předešel budoucím dotazům v komentářích, rád bych uvedl, že jednotlivé souvislosti budou vysvětleny s postupujícím dějem hlavního příběhu. Dějovou linii mám zhruba připravenou v hlavě, uvidíme, jak se to časem vyvine…

Přeji příjemné počtení. Komentáře a věcné kritiky uvítám (jako vždy).

S heknutím jsem dopadl na koberec. Jedna noha zůstala viset na pohovce, ze které jsem se skulil. Tělo mi smáčel studený pot a svíravý pocit mačkal hrdlo. Bráchovi se něco stalo. Věděl jsem to tak jasně. Na konferenčním stolku nade mnou začal vibrovat mobil. Ruka mi zašmátrala ve tmě. Petrův ochraptělý hlas plný bolesti mě vůbec nepřekvapil.
„Hned jsem tam. Vydrž.“, zacvaknutí mobilu.
Během chvilky jsem na sebe navěsil podpažní pouzdro se zbraní (klasická CZ 75), nůž, baterku a navrch koženou bundu. Ještě klíčky od auta a stál jsem před domem. Temnota noci byla protkaná mlhou a Brno tiše spalo. Ve vzduchu se vznášelo napětí. Motor zánovního Opelu naskočil okamžitě a přední světla se marně snažila zaplašit tmu. Dupl jsem na plyn.
*****
Auto jsem zastavil na konci vedlejší uličky, kterou udal Petr. Otevřenými dveřmi se nahrnul studený, mlhou nasycený vzduch. Nechal jsem motor běžet a vystoupil do tmy, v ulici svítila jen jedna lampa. Ve stínu protějšího domu se něco pohnulo. Vyrazil jsem tím směrem a mhouřil oči do tmy. Brácha seděl na kamenných schodech před oprýskaným vchodem a marně se snažil dostat na nohy. Už na letmý pohled vypadal zbědovaně. Na tváři mu popraskávala krusta zaschlé krve, držel se za žebra na boku a sípavě oddechoval.
Pomohl jsem mu na nohy a napůl ho vlekl k autu. Najednou jsem měl pocit, že bych měl spěchat. Tma v uličce jakoby zhoustla, nebezpečí bylo téměř hmatatelné. Těch pár metrů mi najednou připadalo hrozně daleko. Konečně jsem opřel třesoucího se Petra o kapotu, otevřel zadní dveře a nacpal ho dovnitř. S heknutím se rozvalil přes obě sedadla. Opatrně jsem zabouchl dveře a narovnal se.
V odlesku okna se mihl stín. Instinktivně jsem uhnul do boku, ukročil a otočil se. Ozval se svist oceli a ostří masivního obouručního meče se prohnalo místem, kde jsem měl před okamžikem hlavu. Meč narazil do střechy auta, protnul rám okna a přes roztříštěné sklo se zarazil hluboko do plechu zadních dveří. Vytřeštěně jsem sledoval chlapa v dlouhém koženém kabátě, marně se snažícího vyprostit tu děsivou zbraň ze sevření plechu. Nápory jeho paží lomcovaly s celým autem, ale moc se mu nedařilo.
Udělal jsem tu nejrozumnější věc, co mě v té chvíli napadla. Vytrhl jsem z pouzdra svou zbraň a dvakrát střelil útočníka do hrudi. Stál tak blízko, že nešlo netrefit. On však po mém dvojvýstřelu ani nezakolísal, navíc jedna z odražených 9mm kulek mi málem rozčísla pěšinku.
„Parchante!“, zasípal a jeho oči ve tmě rudě žhnuly. Pustil meč a hmátnul po mě. Bez váhání jsem ho střelil do obličeje. Místo dutého křápnutí a cákance mozku, zas jen to protivné hvízdnutí odražené střely. Jedna z jeho tlap mi vyrazila pistoli z ruky a pak jsem inkasoval ránu do břicha. Okamžik na to už mě držel pod krkem. Matně jsem si uvědomil, že mé nohy se nedotýkají země. Svět kolem se začínal točit a tma houstla. Že by přicházela smrt? Samovolně jsem se přepnul do Silového vidění. Ten chlap přede mnou úplně zářil. Používal Sílu jako štít! Proto se od něj kulky odrážely. Takže nejsme jediní…
Pak moje bezcílně šátrající ruka narazila na rukojeť nože. Nevím přesně co se stalo, ale najednou jsem klečel na studeném asfaltu a snažil se nadechnout. Kousek vedle mě, se svíjel v křečích můj protivník a zoufale se snažil zastavit krev řinoucí se z jeho krku. Z toho smrtelného chropotu se mi zvedal žaludek. Vyděšeně jsem ho pozoroval. Síla z jeho těla pomalu mizela. Rozplývala se do prostoru. Nejraději bych se taky rozplynul.
Mé tělo se konečně trochu podvolilo mé vůli a začalo se zvedat z chladné země. Nasoukat se do auta a zabouchnout dveře mi zabralo jen pár okamžiků. Petr vzadu pozvedl pěst s palcem nahoru, pak se sesul na sedadla a asi usnul. Dupl jsem na plyn a zamířil k domovu. Sice bylo asi kolem třetí hodiny v noci, ale i tak se mi zdála příhodnější trasa mimo centrum. Obouruční meč zaseknutý do auta by mohl přilákat nežádoucí pozornost. A něco mi říkalo, že setkání s policií by asi nebylo to pravé.

Pokračování příště…

Předchozí díl – Pěsti v mlze

Související články