Jedna z mých starších povídek „ze šuplíku“…
Krátký futuristický sci-fi  příběh o tom, jak se společnost může občas obrátit sama proti sobě.

Podlaha se zachvěla. Pak znovu a silněji. Následně se roztřásl celý svět a vypadalo to, že nemíní přestat. Tim vykoukl z okna a zaklel: „Svině!“, v příštím okamžiku na něj spadla utržená záclona.
Před domem se začaly shromažďovat obrovské buldozery a jiné rekultivační zařízení. Kolem pobíhali policisté v těch jejich šedomodrých skafandrech a s tasenými energo-zbraněmi dohlíželi na poklidný průběh demolice…
„Svině!“ zopakoval Tim, když konečně nasoukal své mohutné tělo do bojového skafandru. Zaklapl hledí a pevněji přitáhl popruhy od ammokitu na zádech. Pak překontroloval akumulátorovou baterii, tím že nechal protočit rotační hlaveň rotačního kulometu. Naposledy se rozhlédl po útulném domečku, který zdědil po své babičce. Žilo se tu docela dobře, než si Syndikát usmyslel, že tu bude stát nový kosmodrom. To se Timovi příliš nelíbilo a rozhodl se, že s tím něco udělá. Po soudních tahanicích kdy v krátké době přišel o všechny peníze, práci, přátele a téměř o rozum, bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. A tak na půdě vyhrabal starý bojový skafandr po dědovi, který kdysi sloužil u armády, ve sklepě vykopal a zprovoznil dnes už velmi zastaralý rotační kulomet a čekal na den kdy dorazí buldozery.
Ten den nastal právě dnes. Věděl, že proti energo-zbraním policie nemá nejmenší šanci, ale celou záležitost pojal jako důstojné rozloučení se životem.

***

Řidič obrovitého buldozeru se pomalu rozjížděl proti hlavnímu vchodu bouraného objektu. Když v tom prudce dupl na brzdy a vytřeštil oči na postavu ve stařičkém bojovém skafandru, která se objevila ve vchodových dveřích. Okamžik na to proud bezplášťového střeliva za doprovodu jiskření zničené elektroniky rozmetal jeho tělo po kabině.
„Svině!“ procedil Tim skrze sevřené čelisti. Bohužel ho nikdo v nastalém zmatku nemohl slyšet. Dezorientovaní členové policie spustili zmatenou palbu směrem k domu a rozeběhli se po prostranství hledat úkryt. Jednoho z nich (k Timově velké radosti) dokonce přejel prchající náklaďák. Tim nedbal zvukového signálu indikujícího přehřátí rotační hlavně, dál zuřivě tiskl spoušť a pálil po pobíhajících cílech před domem. Smrt očekával každou chvíli. V domovní zdi za ním rudě světélkovaly kruhové okraje průstřelů, způsobených náhodnými zásahy policejních energo-zbraní.
Když se objevil policejní vyjednavač s kusem bílého hadru, přestala policie střílet. Tim ho nechal dojít asi na deset metrů a pak se škodolibým výkřikem: „Svině!“, opět zmáčkl spoušť. Z vyjednavače zbyl obláček krvavého aerosolu, který se ještě chvilku vznášel na otevřeném prostranství a pak se rozptýlil v ovzduší…

Během chvíle bylo po všem. Rozzuření policisté rozstříleli Tima na kusy. Potom co padl k zemi a rozpálená rotační hlaveň jeho zbraně vykřesala pár jisker z betonové verandy, vyrazili z úkrytů aby zajistili mrtvé tělo.
„Zabalte toho sráče do pytle a připravte ho na transport. A fofrem, ať to máme z krku!“ přikázal velitel policejního oddílu.
„Jo a zejtra si dáme repete. Na opačným konci města se bude konat další problémová demolice, tentokrát celej blok. Třeba si zase užijem trochu akce.“ Několik drsných hlasů se spokojeně zasmálo.
Nikdo se nevšiml, že jeden z policistů bezmocně zatnul zuby, nasucho polkl a jeho ruce křečovitě sevřely energo-zbraň. Nikdo netušil, že v kapse na prsou ho tíží úřední dopis s nařízením o vystěhování.

Související články