Po dlouhé odmlce předkládám další pokračování povídkového seriálu Pěsti v mlze. Tuto část jsem napsal ve vlaku a není až tak moc akční jak bych si přál, ale posouvá příběh o ždibínek dál…

S heknutím jsem dopadl na koberec. Zatracený divoký sny! Náraz hlavy o spodní desku konferenčního stolku provázený dutým zaduněním mne poslal zpět k zemi. Sakra, jako bych to už jednou zažil. Vzpomněl jsem si na zvláštní sen, ve kterém jsem byl v noci vyzvednout bráchu a bojoval na ulici s neprůstřelným chlapem. Přesně stejným pádem z pohovky ten sen začínal taky. S povzdechem jsem se převalil na bok abych mohl pokračovat ve spánku. Při tom pohybu mě rozbolelo celé tělo, pak mi zrak padl na bráchu rozplácnutého na koberci pod oknem. Sakra, to nebyl sen.

Venku sice začínalo svítat, ale místnost se utápěla v šeru. Namáhavě jsem se překulil vedle konferenčního stolku, vyškrábal se na nohy a unaveně se doploužil do koupelny. Při pohledu do zrcadla mě to málem porazilo. Černé kruhy pod očima, barevná modřina přes celý krk, natržený ret a unavený výraz. Takhle bídně jsem už dlouho nevypadal. Taky jsem se dlouho tak bídně necítil. Pomalu se má mysl začala rozpomínat na detaily dnešní noci. Ze zrcadla jsem vydoloval lékárničku a vydal se zpět do obývacího pokoje,  prohlédnout bratra nejevícího známky života. Při bližším ohledání bylo jasné, že tvrdě spí. Tržné rány na tváři se samy zatáhly a už nekrvácely. Jeho obličej však vypadal mnohem hůř než můj. Nechal jsem ho zatím spát a odšoural se do kuchyně. Na stole stála téměř plná konvice s dávno vychladlou kávou. Otočil jsem se k ní zády a z lednice vydoloval poloprázdnou láhev burbonu. Jeden pořádný lok se mnou nejdřív zalomcoval, ale po chvíli se mi udělalo celkem fajn.

xxx

Bráchovy šoupavé kroky mě vyrušily při čištění zbraně. Jednotlivé díly namazané strojním olejem zanechávaly mastné skvrny na bílém ubruse kuchyňského stolu. Bylo mi to jedno.

„Ty vypadáš.“, zahuhlal Petr.

„Líp než ty, bráško. A sedni si, než se někam svalíš!“

Neochotně poslechl a s žuchnutím dosedl do protější židle. S námahou se natáhl po lahvi burbonu a naklopil ji do sebe. Po pár locích se chrčivě rozkašlal a s prásknutím ji postavil zpět na stůl. Pak mi v krátkosti shrnul co se dělo předtím, než jsem ho vyzvedl v uličce. Já mu pak popsal můj souboj s neprůstřelným chlapem. Na to se rozhostilo tíživé ticho. Venku už začínal nový podzimní den, zase mlhavý.

„Někdo po nás jde. Nemyslím si, že by to byla náhoda.“, potřásl hlavou Petr.

„Taky mám ten dojem. Měli bychom se co nejdřív dát do kupy a vypadnout odtud, než nás tady vyhmátnou.“

„Ale než najdeme nový úkryt a přesuneme tam všechno vybavení, bude to chvíli trvat. Nevíme kolik máme času.“

„Jestli vážně ovládají sílu, tak nás dřív nebo později najdou všude. Musíme zjistit co se sakra děje.“

„Jasně, ale zdraví je přednější.“, v bráchovi promluvil felčar.

Přesunuli jsme se do obývacího pokoje, kde jsem nechal lékárničku a začali si navzájem ošetřovat povrchová zranění. Brácha pořád skuhral, že má asi přeražená žebra, ale nejspíš to nebylo tak hrozné, protože v pohybu mu to nebránilo. Nakonec se vydal do kuchyně připravit nějakou snídani.

xxx

Seděl jsem v křesle a zadumaně pozoroval protější zeď. Už nějakou chvíli mě v zátylku šimral zvláštní pocit, jako by nás někdo pozoroval. Brácha však šramotil v kuchyni a v domě nikdo jiný nebyl. Dojem cizího pohledu se stále stupňoval. Pak jsem ucítil jak se síla kolem mne jakoby čeří. Při našich pokusech se silou se nám nic podobného nestalo. Přešel jsem k oknu a pohlédl ven do mlhy. Nebylo vidět dál než na sto metrů. Nikde nikdo. Teď jsem ten cizí pohled cítil až skoro fyzicky. Přepnul jsem se do silového vidění.

Uprostřed ulice před domem zářila nějaká postava, která vysílala tenká vlákna síly směrem ke mě. Náhle jsem věděl, že se jedná o ženu a také že ví, že ji vidím. Bylo z ní cítit překvapení a trochu zvědavost. Než jsem však stihl cokoliv vymyslet, byla pryč.

xxx

„Sakra, brácho, musíme zmizet! Našli nás!“ vtrhl jsem do kuchyně. Petr seděl za stolem a ládoval se míchanými vajíčky. Zaskočilo mu a zakuckal se. Po tom co jsem mu uštědřil ránu do zad a chytil dech, si vyslechl co se mi před okamžikem přihodilo ve vedlejší místnosti.

„Nemůžeme jen tak zdrhnout. Potřebujeme naše vybavení. Jestli ti co po nás jdou ovládají sílu, tak ho budeme potřebovat. Musíme se naučit jak se bránit a jak se maskovat. Jinak nás najdou a sejmou dost brzo.

„Má pravdu ten chlapec…“, ozvalo se za mými zády.

Trhnutím jsem otočil hlavu, až mi křuplo v krční páteři. V obývacím pokoji stála neznámá dívka a skrze dveře na nás mířila špičkou meče.

Předchozí díly:

Pěsti v mlze

Pesti v mlze 2

Související články